Závislost na sexu: může být na škodu?

Nadržená sexy dračice | © Depositphotos – IgorBorodin

Pamatujete si ještě na dobu, kdy frčely všechny možné chatovací servery a seznamky, na kterých si zakládali účet všichni „cool“ lidé? Kromě fotek detailně zobrazujících našpulené rty a nejzazší hlubiny výstřihů se zde nacházela taková tabulka s osobními profily uživatelů. Ta sice většinou zajímala jen tu menšinu, jež se skutečně s danou osobou chtěla seznamovat, ale i tak jsme se z ní mohli dopátrat jedné zajímavé skutečnosti – závislost na sexu zde byla zobrazena ve stejné kategorii jako závislost na všemožných návykových látkách. Zdá se vám toto zařazení trošku přehnané? No, vlastně…

Není závislost jako závislost

Všichni se nejspíš shodneme na tom, že když to dvěma (třem, čtyřem…) v sexu správně klape a klouže, tak je to absolutně boží věc. A když je nějaká věc boží, a navíc nijak neškodí vašemu duševnímu ani fyzickému zdraví (pokud si tedy dáte bacha), tak není důvod se v ní omezovat. Můžete se vášnivě a romanticky milovat třikrát denně, nespoutaně šukat desetkrát za noc a další den si dát repete. V takovém případě si možná řeknete, že si život bez těsné fyzické přítomnosti vaší partnerky nedokážete představit – jenže za nějakou dobu přijde časový úsek, ve kterém se zkrátka nebudete navzájem vídat dost často. A jak to vyřešíte? Možná s lehce frustrovaným výrazem párkrát upustíte ventilek a budete se věnovat jiným činnostem, což je fajn.

Takováto „okleštěná“ závislost je obvykle zdravá – pro správné fungování vztahu ve všech rovinách je rozhodně více prospěšná než absence sexuálního apetitu. Jenže jak to tak bývá, i ty nejkrásnější věci se mohou zvrtnout a nadělat pořádnou paseku. Taková zvýšená hladina pohlavního pudu samozřejmě není vůbec na škodu – dokud ji dokážete jakž takž ukočírovat. Jakmile se však ony pomyslné otěže povolí, může nastat problém, kterému se odborně říká hypersexualita. Ve zkratce to znamená, že nadrženost již není pouze tělesnou žádostivostí, ale navíc psychickou potřebou – po sexu úpěnlivě volá samotná mysl. Je to vlastně podobné, jako když touha po alkoholu žene notorika s cirhózou jater do samoobsluhy pro další vodku. Právě kvůli tomu, že extrémní závislost na sexu a drogách se ve svých příznacích zase tolik neliší, bývají hypersexuální lidé občas označováni za sexoholiky.

Obětí sexuální nutkavosti

Abychom si sexuálně-drogovou paralelu přiblížili, dáme si společně jedno takové sexoholické kolečko. Takže, představte si, že jste s někým spali naposledy předvčírem. Jste bez nálady, roztržití, nervózní a všichni vás neskutečně serou – včetně vašeho mozku, jehož fungování momentálně připomíná zaseklou filmovou pásku, na níž se stále dokola přehrává sexuální scéna, ve které jste hlavním hrdinou. Ta scéna je dokonale zaostřená a má silný podprahově-agitační charakter. Podmaní si vaše vědomí a vy najednou nedokážete myslet na nic jiného než na soulož. S kýmkoliv. Kdekoliv. Jakkoliv.

Jste maximálně frustrovaní a utápíte se v abstinenčních záchvatech. Nedokážete se na nic pořádně soustředit a s nikým si otevřeně popovídat. Masturbujete jak o život, ale nijak vám to nepomáhá – prostě děs. Za ta léta zvýšené sexuální aktivity jste se však naštěstí naučili shánět nějaké ty jednorázové známosti, takže vytoužený sex skutečně zanedlouho přijde – a vy si jej užijete. Nicméně, po dobu jeho trvání máte pocit, že momentálně prožíváte to jediné, na čem ve vašem životě skutečně záleží. A jakmile váš orgasmus dozní, začnete nad sebou v lepším případě pochybovat – v horším případě sebou pohrdat. Slibujete si, že se na náhodné známosti vykašlete, pokusíte se nějakou udržet a žít i pro něco jiného než své zdivočelé pohlavní instinkty. Jenže pak s nikým dva dny nespíte – a jste zpátky na startu.

Dá se proti hypersexualitě bojovat?

Samozřejmě, existují i jedinci, kteří si časté střídání partnerů a permanentní potřebu sexu užívají. Jste-li posedlí nymfomanií či satyriázou a netrápí vás to, pak je všechno v pořádku a není potřeba se tím nijak zvlášť zabývat. Jen si vzpomeňte na samečky australských vakomyší, na které když to přijde, tak se usouloží k smrti. Je to vlastně docela fajn. Naprostá většina sexoholiků však se svým údělem spokojená není. Dovolím si citovat z knihy Zalknutí od Chucka Palahniuka, která se touto tematikou zabývá. Úryvek krásně popisuje pocity z pohlavního styku dvou sexuálně neukojitelných lidí:

„…Protože jakmile to pomine, budeme se nenávidět. Jakmile se na podlaze záchoda ocitneme vychladlí a zpocení, jakmile se oba uděláme, nebudeme se jeden na druhého chtít ani podívat. Jediný, koho budeme nenávidět ještě víc než toho druhého, budeme my sami.“

Nabízí se tedy jednoduchá otázka – co s tím? No, léčba není vůbec jednoduchá a problém se dost možná nepodaří odstranit trvale. Prvním krokem však je přiznat si, že se skutečně jedná o poruchu a nebát se navštívit odborníka. Léčba probíhá většinou psychoterapeutickými metodami, nebo za pomocí léků tlumících hormonální aktivitu. Čím dříve budete jednat, tím menší je pravděpodobnost, že se vám celá záležitost vymkne z rukou a přistihnete se při tom, jak na jednorázovou známost číháte v noci za keřem.