Incident ve sprše s rudovláskou z fabriky

Sexy červenovláska

Mám-li vzpomínat na nejhorší pracovní poměr, který jsem kdy měl, pak mi na mysli vytane jedna fabrika, co jsem v ní brigádničil v zimě před pár lety. Déle než tři měsíce jsem to tam nevydržel. Práce k nesnesení – představte si velkou průmyslovou halu, kde se hemží stovky, možná tisíce lidí. Na četných pásech tady uhání různé elektronické výrobky a komponenty – jsou to klávesnice, MP3 přehrávače, zvukové karty nebo digitální hodinky. Vše vyrobené v Indii, Číně nebo Tchaj-wanu. Dělníci u těch pásů stojí a jejich úkol je jednoduchý. Některý danou součástku z krabice vybalí, jiný ji pak hodí do jiné krabice. Další pak krabici úhledně zalepí a další ji pak ozdobí pěknou samolepkou „BALENO V EVROPSKÉ UNII“.

Každý tedy stojí na jednom místě po celých osm hodin (nebo déle) a monotónně opakuje stejnou činnost. No zkrátka vlhký sen milovníků fordistického způsobu výroby. Kdyby se mi na tomhle podivném místě, které asi nikdo nemá chuť navštěvovat každodenně, nestal ten jeden zajímavý zážitek, snad bych radši tuhle fabriku úplně vypustil z paměti.

Tvrdá hierarchie

Ještě než přejdu k samotné historce, která myslím stojí za zaznamenání, zmíním ještě jeden důležitý detail. Na místech, jako je toto, panuje obzvlášť ostře vyhraněná hierarchická struktura zaměstnanců. Jsou tu davy nebohých dělníků, všichni do jednoho v bílém firemním tričku, které dělají jednoduché úkony, jež by snad zvládla i cvičená opice (která by to ale nevydržela dělat celou standardní pracovní dobu). K nim jsem tedy patřil i já. Nad námi pak trůnily desítky maníků, kteří se pro změnu pyšní barevnými mikinami.

Barevná mikina: znak důležitosti, znak vyššího postavení. Jednalo se o stejně pologramotné debily, jací byli mnozí mí kolegové v bílých tričkách (většinu z nich bych mohl, co se týče vzdělání, spolehlivě strčit do kapsy, protože jsem v té době měl aspoň Bc. titul). Ale protože už ve firmě byli nějaký ten rok, nebo protože projevovali obzvláště vysokou dávku patolízalství a řitního alpinismu, nebo protože vykonali svým nadřízeným nějaké zvláštní služby, dostali se k postavení Těch s mikinou. Měli to privilegium, že mohli řvát na ty chudáky u běžících pásů a komentovat jejich způsob práce. Tohoto privilegia samozřejmě rádi využívali – tak chutná pocit moci.

Navázání známosti v kantýně

Jednou jsem takhle seděl po dvanáctihodinové směně v kantýně. Vychutnával jsem si zaslouženou večeři. Kolem mě se míhaly desítky bílých triček, já však už byl v civilu a měl jsem před tácem s jídlem položenou knihu. Najednou přisedla slečna. Zvedl jsem k ní oči – nebyla mi povědomá. Měla červené vlasy a bílé firemní tričko, čili jedna z plebs. Pravděpodobně studentka VŠ, která si přivydělávala bokem na život ve velkoměstě. Stejně jako jsem to dělal já. Bez dlouhého zdržování se mnou zabředla rozhovor opravdu pozoruhodným způsobem. Co právě čtu? A na jakém oddělení jsem? A co jinak v soukromém životě dělám? Odkud pocházím? Kde jsem přišel k tak hezkým řasám?

Ta po mně jela! Já se však na ni jen díval a myšlenky mi po dlouhé a náročné šichtě směřovaly jen k tomu, jak hrozně rád bych na ni plácl z jedné strany samolepku „BALENO V EVROPSKÉ UNII“, z druhé strany čárový kód, a pak poslal po páse dál.

Makám jako šroub

Z mých tupých odpovědí si červenovlasá brigádnice nic nedělala. Asi očekávala, že člověk s otevřenou knihou před sebou bude projevovat trochu více intelektu. Ale na druhou stranu, člověk si lehce zvykne, že kantýna v takovéhle fabrice není žádná čajovna ani literární kavárna. Moudré a povznášející debaty zde nezažijete.

Trpělivě mi tedy dělala společnost a pokládala stále záludnější a záludnější dotazy. Odpovídal jsem na ně, jak to šlo, a na tváři mi hrál prázdný úsměv, přičemž oči neustále jezdily směrem doprava (kam jsem čekal, že slečna brzy zajede) a doleva (odkud jsem čekal, že přijede na páse nová slečna). Také ji zajímalo, jak dlouho tady už dělám. „Asi dva měsíce.“ – s údivem pozvedla obočí a pronesla, že to jsou se mnou asi ti nahoře hodně spokojení. Bez toho, aniž bych pochopil, co tím myslí, jsem odvětil: „No, nejsem žádný blb. A makám jako šroub!“ – a opět ten prázdný úsměv.

V jedné chvíli, to už jsme šli od stolu, jsem ji nevím proč pohladil po vlasech. Bezmyšlenkovitě. Možná jsem hledal místo, kam by ten čárový kód sedl nejlépe, možná jsem se po těch hodinách, kdy jsem ohmatával jen karton, chtěl dotknout něčeho příjemnějšího. Ale jí se to líbilo. „Klidně pokračuj“, řekla, když jsem od ní trochu roztržitě odtahoval ruku. Prohlížela si mě zálibným pohledem. Tak trochu jako kdybych byl to rizoto, co jsme měli k večeři.

Prázdná dámská šatna

„Musím jít do šatny“, pronesla poté. Přitakal jsem. Došli jsme k dámské šatně a myslel jsem, že se rozloučíme – ona se musela přestrojit do civilu, ale já už převlečen byl a za pár minut mi měl jet autobus. Ale než jsem stihl cokoli pronést, zatáhla mě dovnitř.

Všichni zaměstnanci už byli pryč, vypadli z budovy stejně rychle, jako malí druháčci ze školy, když skončí vyučování. Šatna tedy byla prázdná a ona mnou doslova hodila ke zdi, kde mě sevřela tak, že jsem se skoro nemohl pohnout. A už jsem měl jazyk v její puse. Všechna zaseknutá a zrezavělá kolečka v mojí hlavě se začala konečně otáčet. Konečně mi začalo docházet, že zatímco jsem byl myšlenkami bůhví kde, jistá červenovlasá, dost divoká, ale rozhodně celkem sympatická holka, mě sbalila. Začal jsem být aktivnější a vášnivě ji začal líbat i na ucho, na krk a poslouchal její tiché, spokojené předení.

Když jsem chtěl to odporné bílé tričko hodit někam pryč, holka se najednou vzepřela. „Počkej… sakra, vždyť tu můžou být kamery.“ Ale řešení bylo nasnadě – uchýlili jsme se do sprch.

Požitkářka

Protože už nemělo cenu pokračovat s něčím, co by se dalo označit jako předehra, shodili jsme ze sebe všechny šaty a zamířili rovnou do jednoho sprchového koutu. Tentokrát ona byla u zdi, já jsem jí jazykem přejížděl horní partie jejího těla. Zvedl jsem vysoko její pravou nohu a otíral se už pěkně narostlým penisem o její mušličku. Ještě jsem si klekl a chtěl jsem v ní trochu zapátrat pusou a jazykem, ale rezolutně mi naznačila, že už TO potřebuje. Takže jsem do ní bez větších okolků vjel.

Byla to požitkářka. Zapnula vodu – i když v ten okamžik nebyla sprcha vůbec potřeba – hadici namířila na svoji hlavu a se zavřenýma očima si vychutnávala, jak do ní ve stoje vklouzávám. Během šoustání jsem si prohlížel její tvář, po níž stékala teplá voda, a její vlasy zbarvující se pod tekoucí vodou do temněrudého odstínu. Najednou položila na moji hruď dlaň a podívala se na mě. Přelétl jí na tváři krátký úsměv, a pak se otočila a našpulila na mě krásnou zadnici.

Vjel jsem do ní tedy zezadu a parkoval to do ní dobrých osm minut. Abych nepokazil to absolutně tiché milieu, které po celou dobu vládlo, na konci jsem ji lehce plácl přes zadek, chytil ji za ruku a energicky si ji otočil obličejem ke mně. Krátce jsem rukou zapumpoval a určil svému semeni místo na její tváři a špičce jejího nosu.

Za všechno mohla mikina

Všechno ze sebe okamžitě důkladně smyla. A obdařila mě dalším velmi letmým úsměvem. Lámalo mi hlavu, jak je možné, že když po mně tak rychle vyjela, že teď ke mně přistupuje tak chladně? To jsem byl tak špatný? Odešla ze sprchy, já ještě chvilku ve sprše zůstal, abych se taky opláchl. Když jsem vyšel ven, spatřil jsem ji, jak si zvědavě prohlíží moji mikinu. Načež na mě vrhla odměřený pohled, oznámila: „Tak se měj, ahoj“, a odešla, aniž by na mě počkala.

Konečně mi všechno došlo. Moje mikina byla totiž k nepoznání podobná té, co v ní pracují naši šéfové. Barva byla úplně stejná a jen hodně zblízka mohl člověk zjistit, že na hrudi je trochu jiné logo, než jaké patří naší fabrice. Vzpomněl jsem si, že během našeho hovoru holka kolikrát naznačovala, že se snaží práci dělat co nejpoctivěji, jak to jen jde, a že by potřebovala zařídit, aby dostala více pracovních hodin, protože šetří na řidičský průkaz. Netušil jsem celou dobu, že jsou to narážky na to, abych to zařídil JÁ, coby chápavý a fešný nadřízený.

Už jsem ji od té doby neviděl. Sám jsem zanedlouho dostal v téhle fabrice padáka. Ale aspoň tenhle zajímavý zážitek mi zůstal.

Opravdu hodně doufám, že si na řidičák tahle slečna nakonec vydělala. Přeji každému jen to nejlepší. A tahle holka, jestli svoji práci odváděla tak dobře jako sex, si to skutečně zasloužila.